6.02.2010
stěhujeme se!
bloguje je fajn, nic proti bloguje, jenom poslední dobou nějak často padá a navíc se tu množí ty stížnosti, jak toho někdo vidí málo a jiný zase moc. a upřímně řečeno ten sloupec s archivy už je dlouhej až hrůza, 2007, co to je? no přiznávám, hraje v tom roli i to, že na bloguje už nikdo z mých přátel nebloguje. zkrátka jsem se rozhodla sbalit svých pět pomerančů a přestěhovat se
jinam. teď tam toho teda ještě moc není, ale snad se časem zabydlím. upřímně, ty archivy jsem si chtěla vzít s sebou, jenže to nějak nejde, tak zůstanou tady. tři roky mých ostružinových vzdechů. nové místo na psaní je světlejší a je tam víc toho ovoce. kecy budu mít ale pravděpodobně pořád stejný, to se nebojte.
31.01.2010
války s vloky
teď tohle napíšu a půjdu konečně do vany. byla jsem poprvé běžkovat a jsem z toho vyčerpaná. ale popořadě.
zkouškové je za mnou a bylo drsné. myslim, že zimní zkouškový je vůbec ta nejhorší část roku. je to jedna z těch věcí, o kterých vám všichni řeknou, že jsou nepříjemný, ale nikdo nepřizná, že je to (někdy) víc než to. že je to naprostý psycho, schíza, dno, a tak vůbec. jako třeba zimní zkouškový. leden. únor. dospívání. podzim. nespavost. menstruace. rozchod. bolest hlavy. doplň si sám. a tak jsem ve dvou týdnech svého zkouškového zestárla o několik let, zpochybnila smysl vlastní existence a veškeré jiné existence, brečela po nevim jak dlouhý době (vim přesně, po jak dlouhý době), měla pocit, že už nikdy neuslyším lidský hlas ani svůj hlas, že už jsem sto let neviděla blízkýho člověka a už nikdy neuvidim, a tak vůbec. znovu osahala hranice svých možností, možná je trochu pošťouchla. vezmi trochu stresu a spousty sněhu, vraž tam lehkou izolaci a dochuť vrozenou divností. sartre by jásal.
víš, já žiju tak trochu v jinym světě. a z určitýho úhlu pohledu jsem úspěšná mladá žena. přiznám se, ale nikomu to neřikej: já si vlastně vůbec nemám na co stěžovat.
taky jsem byla poprvé označena za bejvalou. to slovo se mi nelíbí a nikdy jsem to nechtěla bejt. má pro mě negativní konotace. jako něco, co už ve tvym životě nemá místo. to jsou samozřejmě jenom moje asociace. byla jsem v životě dcera a holčička, sestra a kamarádka, žena a slečna, milenka, žákyně a učitelka, klientka, pacientka, cizinka, důvěrnice, básnířka, protiva, rejpal a divnej brouk. a teď jsem taky bejvalá. así es la vida, no? pokrčím rameny.
zhltla jsem, hladově do sebe nacpala murakamiho sputnika. bylo to dobré a intenzivní.
že spolu nemůžeme sdílet i tělesné potěšení pro mne samozřejmě bylo kruté. kdyby bylo možné i tohle, byli bychom asi ti dva nejšťastnější lidé pod sluncem. nejspíš se to ale nedalo nijak ovlivnit, tak jako člověk přes veškerou snahu nic nenadělá s přílivem a odlivem nebo střídáním ročních dob. v tom smyslu se o našem osudu dá říct, že byl bezvýchodný. křehký, přátelství podobný vztah, jaký jsme s Fialkou udržovali, nejspíš nemohl trvat donekonečna, ať bychom o něj pečovali jakkoliv moudře a s klidnou pozorností. co jsme tehdy měli v rukou, bylo nanejvýš cosi na způsob pořádně protáhlé slepé uličky. to mi bylo dokonale jasné.
***
uvažoval jsem, proč musíme všichni být tak osamělí. k čemu je podobná osamělost dobrá. na svět se rodí takové spousty lidí, všichni vzájemně touží jeden po druhém, po tom, co v sobě mají druzí – tak proč musíme být tolik sami? udržuje snad naši planetu v chodu opuštěnost lidská?
3.01.2010
přece jen epicky
a tuhle ideu jsem si zase půjčila od rézi. v tom minulém roce jsem tedy mimo jiné:
spala poprvé pod širákem a na letišti
spala deset dní pod stanem a myla se v rybníce
spala v cizím bytě tak často, až jsem tam měla pyžamo a zubní kartáček
poprvé pila absinth a kouřila podivnou bylinu, z čehož se pak zeblila na skleněnce
poprvé navštívila pomalý bar a okusila tam pastis, což dopadlo o poznání lépe
splnila si ten sen o tom, jak na vás někdo čeká na letišti, když se vracíte domů, a několik dalších snů, včetně toho klišé jet ve dvou do paříže
naučila se číst v tramvaji
zkusila si práci v neziskovém sektoru a usoudila, že jako jó
začala kupovat skutečné máslo a ne margaríny
nechala si ujet rozjezd víckrát, než by mi bylo milé
dělala na jedné výstavě jako umělec a na jedné aukci jako organizátor
prošla zónou
naučila se vařit s kari
objevila pro sebe nový úžasný parfém
přečetla menší než malé množství knih, z nichž mě nejvíc oslovila teorie memů, bez loga a láska, zvědavost, prozac a pochybnosti
na svoje narozeniny poprvé úplně sama otevřela šampaňské
měla tu nejpodivnější chorobu na světě a navštívila s ní ty nejpodivnější doktory
poprvé pekla perníčky a jela na labuti po vltavě
usoudila, že xavier baumaxa je divnej a naopak objevila několik pozoruhodných malých kapel
pořídila si účet na čsfd a po letech vyráběla zvířátka z kaštanů (to jsem opsala doslova)
přestala učit španělštinu a nechybí mi to
začala trochu lézt po stěně
utvrdila se v tom, že jóga je nutnou podmínkou mého duševního zdraví
vypustila několik lampiónů a byla nechutně patetická.
2.01.2010
they sing through life so why can't we?
09 v písni. inspirovala jsem se tady a pak mě předběhla zoe, který jsem to nepředloženě svěřila! klidně bych vyprávěla i velmi epicky, ale možná pro začátek stačí, že mám aspoň trochu srovnáno v hlavě. že to byl dobrej rok. že začátky bývají skutečně tak klišovitě těžké a zimní zkouškový je na umření. ale což, jsme dospělí a zodpovědní lidé, no ne? a dokud v tom nejsem sama, tak to jde.
leden
Control Machete: Ileso
Dresden Dolls: Truce
Flunk: Everything Is Ending Here
únor
Natalie Walker: Colorblind
R.E.M.: Country Feedback
březen
Dan Bárta: Vlčák
The Notwist: Alphabet
Zuby Nehty: Sokol
duben
Amy MacDonald: This Is The Life
R.E.M.: Strange Currencies
květen
Ani DiFranco: Joyful Girl
Angela McCluskey: Long Live I
červen
Peter Björn and John: Paris 2004
White Lies: Unfinished Business
Please The Trees: Red Sky
Dva: Dua Dua
Sunflower Caravan: The Hidden Words
Houpací Koně: Helium
červenec
Macaco: Moving
Regina Spektor: Hotel Song
Angela McCluskey: This Night
Malú: Nadie
srpen
5nizza: Soldat
Nerez: Ke Zdi
září
Jablkoň: Svatební
Nerez: Tisíc Dnů Mezi Námi
říjen
The National: Slow Show
Télépopmusik: Don't Look Back
listopad
Calexico: Pepita
Mark Lanegan: Come To Me
N.O.H.A.: Tu Café
Szidi Tobias: Obrázky O Láske
prosinec
Po Obědě: V Kuchyni
The Swell Season: Back Broke
Květy: Tulák
předsevzetí ne, ale přání: víc číst a směřovat myšlenky, čas a energii tam, kde to má smysl.
jo a ten předvánoční Janek Ledecký se nepočítá, jasný?
19.12.2009
vzpomínka na loňskou zimu
brno, černej čaj s karamelem, chleba s medem a v uších control machete, který jediný mě dokázali přimět vstát a jít. sníh. fialovej svetr a kabát. a samota téměř hmatatelná. měsíc jsem nemluvila s bsk a čas se vůbec nehejbal dopředu. nakonec jsem byla ráda za každou zkoušku, protože mě aspoň na chvíli zaměstnala. a přitom mi nebylo špatně. nebylo mi nijak. takový studený to bylo, umrtvený. mám pocit, že jsem dny a týdny strávila čuměním do zdi. en el mundo descomunal siento mi fragilidad.
ale letos, letos to bude jiný. mám spoustu zkoušek, budu se pořád učit.
přijde mi vtipný, že když chci napsat otazník a šáhnu vedle, napíšu M. co všechno se za ten rok otočilo úplně naruby. nechci bilancovat, protože mě z toho mrazí.
večírkový report
dlouhý post v podstatě o ničem.
večírek jedna: s filosofem se opijem a zas vedeme nějaký filosofický kecy. on si to druhej den moc nepamatuje, já mám pocit, bůhvíjak si rozumíme. protože si v tu chvíli rozumíme. ale on si to druhej den nepamatuje. vlastně je to únavný, dokonce už přesně vim, po kolika sklenicích a jointech (jeho) můžu říkat úplně cokoliv, protože o tom za pár hodin nebude vědět. nebo možná hned.
večírek dva je povedenej, ale fakt bych neměla kouřit, když piju, nebo naopak. zase někomu vysvětluju schrödingerovu kočku a filosof se zmíní, že chodí s tou psycholožkou, co po něm vyjela na začátku semestru, ale bližší informace odmítá pod nátlakem sdělit.
večírek tři je především dlouhej a k páté ráno v nonstopu dost dekadentní. ale je nejvánočnější a nejpřátelštější. s hrůzou zjišťuju, že nemůžu mluvit o svym vztahovym motanci ani v takovym tom "holky, jsme všechny hrozně opilý, tak si řekneme, co nás trápí" rozpoložení, protože pro nezaujatýho jedince je to fakt úplně na hlavu. je to velmi zhruba stejně na hlavu, jako když oběti domácího násilí říkají "ale on to tak nemyslel" a člověk si klepe na čelo. zarazilo mě to.
na večírku čtyři je dvoumetrovej člověk ve slamáku ověšenym vánočníma ozdobama a je hrozně vtipnej. chce s náma tancovat, ale nakonec tancuje s angelinou jolie, kterou jsem ani nestačila pozdravit. dobrá hudba a stále stejné konstelace. má duše je plná polštářů a vařícího čaje.
na večírku pět se polévají stoly a hází velmi jemné narážky. a já mizím velmi rychle, už z toho pomalu začínám bejt utahaná.
konečně večírek šest je komorní a decentní, v jeho polovině se přesouváme do pomaláče na pastis a hermelín a já pak jedu v buse s asi stovkou řvoucích erasmáků. dobrá volba, silný zážitek.
1.12.2009
město beze smutku
potkala jsem včera ráno filosofa. tenhle semestr se míjíme. na něco se mě ptal, když jsem spěchala z jedné přednášky na druhou, a já mu něco odpovídala, něco strašně konverzačního, zdvořilého a prázdnýho, zatímco jsem tlačila ze dveří sněhovou kouli nabalenou ze spánkového dluhu, zahlcenosti a citové lability. o pár hodin později jsem vážně uvažovala o tom, jestli se mi to celý jenom nezdálo, sny mívám poslední dobou stejně reálný, výmluvný a absurdní.
brno mě dělí vejpůl. jedna z těch věcí, který jsem nečekala. když přemístíte část svojí existence do jiného města, počítáte se steskem, s osamělostí, s novostí. nepočítáte s tim, že se z vás stane schizofrenik žijící dva životy. já to vim, ale stejně mě to vždycky znova překvapí. brno je město beze smutku. co se stane v praze, jakákoliv změna paradigmatu, sem zasáhne jen jako slabá ozvěna. brno je město úniku, stejně jako může bejt město úniku praha, ale já to mám spíš naopak. a tak jsem si myslela, jak už je to všechno za mnou a bůhvíjak nejsem v pohodě, a pak, někde u jihlavy nebo možná už u velkýho meziříčí, tam, kde vede most nad městem a náklaďáky na něm zespodu vypadají jako roztomilý hračky, se ukázalo, že vlastně úplně ne.
kolikrát jsem si říkala, jak by můj život vypadal, kdybych někde místo doleva zatočila doprava, a představovala si ty rozbíhající se nitky paralelních životů. a teď mám trochu pocit, že v jedný takový jsem, že jsem nějakým nedopatřením nezůstala v tý hlavní, reálný (reálný?) linii toho, jak to přece mělo bejt dál, a ocitla se v nějakym alternativnim vesmíru. přece jsem měla dost pádných argumentů, proč je zrovna tenhle vesmír ten pravej, ale přesto. this doesn't feel right. nebo je to jenom zvyk? zamotaná v klubku příčin a motivací. pochyby jsou zlý. můžu zvládnout lecos, ale potřebuju si bejt jistá, že jsem se rozhodla správně. občas koukám na sebe a koukám kolem sebe a řikám sakra, co se to s náma stalo.
prosinec. kalendář na rozloučenou praví, že cvik dělá mistra. je na něm šedovlasej pán v kabátě a proužkatý šále s nějakou blonďatou slečnou. interpretace?
Domů