media naranja

20.02.2008
nesnesitelná lehkost kdečeho

-co ti je?
-nic.
-kecáš.
-jo.

mám nějaký období. to je to.

Kéž by to příliš hutné tělo tát
a rozplynout se chtělo v pouhou rosu!
Či kéž by Věčný nezakazoval,
aby se člověk zabil!

neslyšela jsem to strašně dlouho, až teď na Černém smíchu medúzy a nějak se mi to zaseklo v hlavě. (v hlavě se mi zasekávaj různý věty a kdybych je teď začla psát, nejspíš bych ve výsledku vypadala jako ten blázen z Melancholie.)

12.02.2008
la lenteur

pomalost je dnešní stav. měla jsem další sen z barcelony, která nebyla barcelonou, tentokrát se v něm objevil krámek s výtvarnýma potřebama, kde měli skvělý oranžový olejový pastely (ehm). vstávám na etapy a obtížně, hlavu celej den jako plnou mlhy. sbírám kafový nálepky v mekáči a do školy nemůžu chodit před jedenáctou. všechno je jak za sklem.

tu básničku o únoru jsem nenašla, každopádně mě ale listování starejma deníkama ujistilo o tom, že je to normální- že mi pokaždý touhle dobou bylo blbě, nebo spíš nebylo vůbec nijak, že jsem si vždycky připadala nejvíc osamělá a neopodstatněná zrovna v únoru. takže nasrat, usnout umřít.

8.02.2008
no tak dobře

přemluvili jste mě

create your own visited countries map

vypadá to celkem uboze, jak je celá ta Evropa taková malá. jela bych někam dál do těch bílých míst...

a zdá se mi to, nebo tam Slovinsko neni vůbec vidět? 

1.02.2008
kubánské jaro a česká zima

bolí mě nohy, protože mi nešly nandat čočky říkám blueskinovi a on na to, že taková věta by se měla uveřejnit. tak ji uveřejňuju a přidávám ještě jeho postřeh, že nohy byly prodloužený do června. na kytkách v popelnici hodnotíme šaty a v indigu probíráme omelety, estetiku a překládání. v knihovně čtu kousky Daría, což mě tak úplně nebaví, a zvláštní knihu o La Casa Blů, která už je o něco lepší. taky jdu na promítání kubánského jara, což je kapitola sama pro sebe.

nejdřív se film zasekne asi tak po patnácti minutách, tedy dřív, než se z něj můžeme dozvědět víc, než že se na Kubě nemají dobře. pak se chvíli snaží to rozchodit, ale nakonec se radši vrhneme do diskuze. první člověk se ptá na guantánamo. proč se jich na to ptá, když to s tím vůbec nesouvisí, říkám si, a zmatení jsou i milí disidenti a jejich tlumočnice. pak se ukáže, že vehementně se hlásící stařík ve druhé řadě nám chce sdělit, jak celej život poctivě pracoval, a přesto si na výlet na Kubu nevydělal, snad si tedy naši vážení hosté tuto cestu platí z vlastních úspor a nenechají se zvát naším už tak dost chudým státem. něco na ten způsob. pak někdo začne pískat. pak se stařík ohradí co na mě pískáte a někdo jinej zase řekne pane nedělejte tady ostudu. pak to začne vypadat lehce napjatě a nepřátelsky, tlumočnice neví kudy kam a kubánci netuší, která bije.

pak odejdu. venku kouřim jednu z posledních plesových cigaret a kroutim hlavou, kde se takový lidi berou. a jakej má význam otvírat hranice a posílat odborníky na druhej konec světa, když jsou tu lidi stejný jako před třiceti lety, jenom ty umělý tkaniny už se tolik nenosí.