Domů19.07.2008
na dně nocí
cuando se apagan las luces... nechtěla jsem tohle psát, dokonce jsem měla v hlavě pár jiných postů, který ale neskutečně rychle ztrácely na aktualitě.
hledala jsem hranice svých možností a plácala se v prázdnu, a teď se jim přibližuju, stačí natáhnout ruku, jako když loď drhne o kámen. jako když jdeš podél plotu a přejíždíš po něm rukou. jako když.
a červencový noci byly vždycky, co si pamatuju, nějak jiný. vždycky ostře voněly a sekaly svět na kousky, každá minuta se rozpíjela jako vosk. vždycky jsem se nejvíc bála těch, kdy jsem byla sama doma. pamatuju si, jak jsem stála na balkóně, kouřila, ruce se mi třásly a nemohla jsem ani tam, ani zpátky, uvězněná v tý chvíli snad na vždycky. a tam se pořád vracim, v kruzích. i kdybych vyrostla, i kdybych nevim co, budou tu pořád, ty noci, ten jejich upřenej pohled. koutkem oka pořád vidím někoho ve dveřích, pořád cejtim jak něco stojí přímo za mnou a pak se kouknu do okna a leknu se svýho odrazu – to jak mi noc sahá do svědomí, mně a všem těm starým červencovým já.
stmívá se pomalu. zejtra jedu pryč. whatever will be, will be.