leden 2010 prosinec 2009 listopad 2009 říjen 2009 září 2009 srpen 2009 červenec 2009 červen 2009 květen 2009 duben 2009 březen 2009 únor 2009 leden 2009 prosinec 2008 listopad 2008 říjen 2008 září 2008 srpen 2008 červenec 2008 červen 2008 květen 2008 duben 2008 březen 2008 únor 2008 leden 2008 prosinec 2007 listopad 2007 říjen 2007 září 2007 srpen 2007je mi devatenáct. zpívám si
ona má oči těžké
oči mokré, kovadliny
modlitební knihy deště
v pádu cítí dotek hlíny
a ona tě pořád vidí
stojíš mezi ní a nebem
oddělí tě od všech lidí
jako němý vzorek sebe
zabít se v šestnácti by stejně bylo daleko romantičtější.
jsem velká holka, zkoušim to na sebe poránu do zrcadla, po vzoru zoe. a neni to tak špatný, napoprvý. jsem nejhustší, pokračuju. zvládla jsem to, tamto i ono. zvládnu i tohle. no budiž. zatim to neni vidět, ale za posledních pár dní jsem ve svý hlavě otočila pár stránek.
zas poslouchám janis joplin. tohle v létě myslim něco znamenalo. jenže v létě. to bylo jiný. je to dávno.
věci jsou mi zpravidla uplně jasný tak po půl roce, blbý je na tom to, že se vždycky musim rozhodnout teď, ne za půl roku.
nechci za sebou nechávat další otazníky. (jako labutě)
každý počátek je nedohledatelný. zpravidla můžeme hovořit pouze o počátcích.
člověk je natolik determinován svými biologickými pochody, že veškeré pokusy o racionální a smysluplné řešení čehokoli jsou předem odsouzeny k neúspěchu.
a o čem nelze mlčet, o tom je třeba mluvit.
mám migrénu. zkoušky z filosofie a estetiky jsou obě shodně vypsané na 7. a 15. ledna. ano, já to chápu, pokud učíte dva předměty, je děsně praktický nacpat zkoušky do toho samýho data, protože pak se můžete zbytek ledna válet a filosofovat doma. chápu a chápala bych více, kdyby mě 15. nečekala environmentální rizika. vrr. takže estetiku nejen že se nenaučim nikdy, ale rozhodně se jí nenaučim do sedmýho. a filosofie, no budiž, ale nic neni tak snadný, abych to chtěla zkoušet v jeden den s čimkoli jinym, zejména pak s environmentálními riziky.
no nic, žejo. můžou mě tak maximálně vyhodit, to je toho. a už jsem se zmiňovala, že mám migrénu? možná bych se s ohledem na svou migrénu mohla omluvit z dnešní návštěvy výstavy 100.000 let sexu? haha.
žiju v mýdlový bublině ze sněhu, kterej nepadá. žiju ve snech. krmím se iluzema, předávkovaná. chodím s hlavou v mracích. nevnímám. neslyšim. nechci. nemůžu. spim i ve dne, utápim se. nechci nic dělat, nechci přemejšlet, nechci si připustit – řikám si to každou druhou minutu a stejně to nepomáhá – že bych se měla probrat. najít si nějaký reálný jistoty. zatim stavim domečky z karet, celý sídliště. opírám se o vzduch a kousky něhy. nechci bejt smutná.
teď nemám na to, abych byla smutná.
na každých deset hodin spánku připadaj tak čtyři hodiny koncentrace a dalších deset hodin tuposti. nic si z těhle dnů nepamatuju, protože za to nic vlastně nestojí. a řikám si, že ve mě někde ta síla je, přece nemohla jen tak zmizet, a že se zas probudí, až to bude opravdu potřeba. mám kulatej bílej obličej jako měsíc v úplňku. a ze rtů jako by se mi s kůží olupovala i barva. jako když stromum opadává listí, ztrácím barvu (když jsem byla malá, ptala jsem se, jestli to ty stromy bolí, když jim padaj listy. dneska bych přísahala, že jo). unavený oči a na rukách škrábance a jizvy, že by se z nich dalo věštit. vymrzlá a vyprázdněná.
včera jsem četla článek o mokřadech, bylo to složitý, a řikala jsem si, že prostě nikdy nebudu taková, že já teda rozhodně složitej článek o mokřadech nikdy nenapíšu. a kdoví, co ze mě vlastně bude. co by ze mě mělo bejt.
zdálo se mi, že jsem našla dítě a nechala jsem si ho. dítě bylo malý a bílý, spíš jako nějaký ošklivý zvířátko. na náměstí z kašny teklo mlíko, ale moje dítě ho neumělo pít.
zdálo se mi o mym kamarádovi ze základky. že sme si rozuměli stejně jako dřív. a že si pamatoval básničky, který jsme spolu psali.
třeští mi hlava, nějak jsem ve vídni nastydla.