19.12.2009
vzpomínka na loňskou zimu
brno, černej čaj s karamelem, chleba s medem a v uších control machete, který jediný mě dokázali přimět vstát a jít. sníh. fialovej svetr a kabát. a samota téměř hmatatelná. měsíc jsem nemluvila s bsk a čas se vůbec nehejbal dopředu. nakonec jsem byla ráda za každou zkoušku, protože mě aspoň na chvíli zaměstnala. a přitom mi nebylo špatně. nebylo mi nijak. takový studený to bylo, umrtvený. mám pocit, že jsem dny a týdny strávila čuměním do zdi. en el mundo descomunal siento mi fragilidad.
ale letos, letos to bude jiný. mám spoustu zkoušek, budu se pořád učit.
přijde mi vtipný, že když chci napsat otazník a šáhnu vedle, napíšu M. co všechno se za ten rok otočilo úplně naruby. nechci bilancovat, protože mě z toho mrazí.
večírkový report
dlouhý post v podstatě o ničem.
večírek jedna: s filosofem se opijem a zas vedeme nějaký filosofický kecy. on si to druhej den moc nepamatuje, já mám pocit, bůhvíjak si rozumíme. protože si v tu chvíli rozumíme. ale on si to druhej den nepamatuje. vlastně je to únavný, dokonce už přesně vim, po kolika sklenicích a jointech (jeho) můžu říkat úplně cokoliv, protože o tom za pár hodin nebude vědět. nebo možná hned.
večírek dva je povedenej, ale fakt bych neměla kouřit, když piju, nebo naopak. zase někomu vysvětluju schrödingerovu kočku a filosof se zmíní, že chodí s tou psycholožkou, co po něm vyjela na začátku semestru, ale bližší informace odmítá pod nátlakem sdělit.
večírek tři je především dlouhej a k páté ráno v nonstopu dost dekadentní. ale je nejvánočnější a nejpřátelštější. s hrůzou zjišťuju, že nemůžu mluvit o svym vztahovym motanci ani v takovym tom "holky, jsme všechny hrozně opilý, tak si řekneme, co nás trápí" rozpoložení, protože pro nezaujatýho jedince je to fakt úplně na hlavu. je to velmi zhruba stejně na hlavu, jako když oběti domácího násilí říkají "ale on to tak nemyslel" a člověk si klepe na čelo. zarazilo mě to.
na večírku čtyři je dvoumetrovej člověk ve slamáku ověšenym vánočníma ozdobama a je hrozně vtipnej. chce s náma tancovat, ale nakonec tancuje s angelinou jolie, kterou jsem ani nestačila pozdravit. dobrá hudba a stále stejné konstelace. má duše je plná polštářů a vařícího čaje.
na večírku pět se polévají stoly a hází velmi jemné narážky. a já mizím velmi rychle, už z toho pomalu začínám bejt utahaná.
konečně večírek šest je komorní a decentní, v jeho polovině se přesouváme do pomaláče na pastis a hermelín a já pak jedu v buse s asi stovkou řvoucích erasmáků. dobrá volba, silný zážitek.
1.12.2009
město beze smutku
potkala jsem včera ráno filosofa. tenhle semestr se míjíme. na něco se mě ptal, když jsem spěchala z jedné přednášky na druhou, a já mu něco odpovídala, něco strašně konverzačního, zdvořilého a prázdnýho, zatímco jsem tlačila ze dveří sněhovou kouli nabalenou ze spánkového dluhu, zahlcenosti a citové lability. o pár hodin později jsem vážně uvažovala o tom, jestli se mi to celý jenom nezdálo, sny mívám poslední dobou stejně reálný, výmluvný a absurdní.
brno mě dělí vejpůl. jedna z těch věcí, který jsem nečekala. když přemístíte část svojí existence do jiného města, počítáte se steskem, s osamělostí, s novostí. nepočítáte s tim, že se z vás stane schizofrenik žijící dva životy. já to vim, ale stejně mě to vždycky znova překvapí. brno je město beze smutku. co se stane v praze, jakákoliv změna paradigmatu, sem zasáhne jen jako slabá ozvěna. brno je město úniku, stejně jako může bejt město úniku praha, ale já to mám spíš naopak. a tak jsem si myslela, jak už je to všechno za mnou a bůhvíjak nejsem v pohodě, a pak, někde u jihlavy nebo možná už u velkýho meziříčí, tam, kde vede most nad městem a náklaďáky na něm zespodu vypadají jako roztomilý hračky, se ukázalo, že vlastně úplně ne.
kolikrát jsem si říkala, jak by můj život vypadal, kdybych někde místo doleva zatočila doprava, a představovala si ty rozbíhající se nitky paralelních životů. a teď mám trochu pocit, že v jedný takový jsem, že jsem nějakým nedopatřením nezůstala v tý hlavní, reálný (reálný?) linii toho, jak to přece mělo bejt dál, a ocitla se v nějakym alternativnim vesmíru. přece jsem měla dost pádných argumentů, proč je zrovna tenhle vesmír ten pravej, ale přesto. this doesn't feel right. nebo je to jenom zvyk? zamotaná v klubku příčin a motivací. pochyby jsou zlý. můžu zvládnout lecos, ale potřebuju si bejt jistá, že jsem se rozhodla správně. občas koukám na sebe a koukám kolem sebe a řikám sakra, co se to s náma stalo.
prosinec. kalendář na rozloučenou praví, že cvik dělá mistra. je na něm šedovlasej pán v kabátě a proužkatý šále s nějakou blonďatou slečnou. interpretace?
Domů